Ze vzpomínek paní Boženy Soukupové, roz. Kádové:
“Psal se rok 1918. Bylo všude veselo. Lidé se radovali, že se zbavili nenáviděné nadvlády a že mají republiku a svobodu. Mělo být dobře v Čechách i na Slovensku. Lidé, kteří získali třeba nepoctivým způsobem (keťasové) hodně peňez, po kolkování měli zase hodně a ti co měli málo, neměli skoro nic.
Po silnici od Voděrad jely dva povozy s nákladem velice těžkým. To se stěhoval z Konojed Josef Káda se svou manželkou Marií, dcerou Boženou 15 letou a Vlastou, které bylo 5 let. Na kopci zastavili a tatínek čekal u vozu, zatímco druhý pár koní jel zpět pro druhý vůz, u kterého čekala maminka.
Zatímco tatínek čekal u silnice, rozhlížel se. Tam byla rozsáhlá planina, samý dolík a balvan. Kolem lesa byl dřevěný plot, aby se zamezil chudým lidem přístup do lesa. To se nesmělo chodit na dříví, ani na hrabanku, kterou se podestýlal dobytek. Tak se tatínek rozhlížel a napadlo ho, jak krásné je to místo pro baráčky, i zahrádka by tam mohla být.
Z Konojed byl vyštván proto, že přesvědčením demokrat, byl trnem v oku Konojedské agrární straně a proto nepěkným způsobem se zasadili o to, aby za každou cenu odešel z této obce. A zase zasáhl osud. Naše Vlastička dostala záškrt a maminka s ní byla v nemocnici v Kostelci nad Černými Lesy. Pak maminku vystřídal tatínek. Domluvil se tam se sestrou Emilou, která vlastnila baráček ve Zvánovicích. Ona mu pronajala světničku v tom baráčku a my jsme se 16. října 1918 stěhovali do Zvánovic.
Cesta z Voděrad vedla do kopce a tak museli koně přepřáhnout a zatímco tatínek čekal na nynějším Kádově, koně se vraceli zpět pro ten druhý vůz. Bylo krásné počasí. Slunce svítilo a planina u lesa, kam se otec díval, byla ještě krásnější. Tak si tatínek povzdechl: Tady by bylo ideální místo pro stavbu.
Dole byly milíře, kde p. Pác Rudolf a p. Bína František pálili dřevěné uhlí a vozili ho do Prahy. Vedle si postavil pan Povýšil cihelnu. Byla tam samá maznice. A čas plynul. Těch lidí, co chtěli stavět, bylo víc. Žádali o parcely, ale nebylo jim vyhověno. Byl tam poselák Vajgrt a tak se s tatínkem dohodli, že půjdou na okres do Českého Brodu. Tam byl okresní hejtman pan Konopásek, lidumil a dobrý člověk. Tatínek mu po pravdě vše vypověděl a on řekl: Na to se podíváme. A šel. Tehdejší páni na vesnici byli toho názoru, že takovým lidem bez přístřeší stačí jen malý baráček a dvoreček. Ale pan hejtman Konopásek byl jiného názoru, řekl: Takoví malí lidé musí mít i zahrádku a místo, kde si mohou pěstovat nějakou slepičku, kozu a třeba i králíky. Když byly námitky, že není místo, s podivením řekl, že nahoře nad vesnicí jsou místa, kde můžou být baráčky a i zahrady k tomu. V té době vyšel zákon o parcelaci a tak pan hejtman Konopásek využil své moci a nařídil, že se musí těmto lidem vyhovět. A tak dostali parcely, které jim mnozí záviděli.
Pan Josef Káda, pan Bohumil Jelínek a pan František Jordán začali první stavět, tři malé domky stejné a tak vznikl Kádov. Jméno dostal po Josefu Kádovi, který tolik vykusil, než dostavěl domek, po kterém tolik toužil. Živil se poctivě. Peníze, které si v Praze pracně ušetřil, kolkováním po válce ztratil a tak dlouho trvalo, než mohl říci, baráček je můj.
Josef Káda byl poctivý člověk. Vyučený tkadlec, pracoval i ve Vídni a vždy šel s dělnickou třídou. Když se oženil, měl se svou ženou Marií Staňkovou z Oplan dvě dcery: Boženu a Vlastu. Božena měla syna Vladimíra. Přehodný syn Zvánovice měl rád a než zemřel, (tragicky při trhání jablek), začal stavět domek a dokončili ho dobří přátelé a jeho děti, Mirek a Dana.
Tak vznikl Kádov a dnes už je to výstavná čtvrť vesnice Zvánovice, kde je tak krásně. Nedaleký Ondřejov, kde je hvězdárna, zamezí jakékoliv stavbě, která by hvězdárně vadila. Válka skončila a tak se můžeme těšit, že budou Zvánovice poskytovat lidem domov, který budou neradi opouštět.”